Princip očkování

Očkování pomáhá organismu vytvářet tzv. umělou imunitu. Mikroorganismy obsažené v očkovací látce jsou buď velmi oslabené, nebo usmrcené (někdy i syntetické). Cílem je přimět tělo k tvorbě vlastních ochranných protilátek (aktivní imunita umělá). Tím se předchází onemocnění na očkovanou chorobu. Takováto ochrana však není ani 100%, ani doživotní.

Očkovací látky obsahují hlavní složku, která stimuluje imunitní systém, a pomocné látky nutné pro stabilitu a trvanlivost. Hlavní složka se připravuje z celé bakterie nebo viru, případně pouze z významných částí původce (polysacharidy, proteiny) nebo z látek produkovaných původci (toxoidy). Podle toho se očkovací látky dělí na celobuněčné (celý, oslabený nebo mrtvý virus či bakterie), subjednotkové (pouze významná část viru či bakterie), polysacharidové (molekuly cukru z povrchu původce), konjugované (polysacharid navázaný na imunitu stimulující molekuly) a rekombinantní (připravené metodou genetického inženýrství).

Očkovací látky lze podávat různou cestou. Nejčastějším způsobem je stále injekční podání do svalu, podkoží nebo kůže. Očkovací látky se většinou aplikují do oblasti stehenního svalu (děti do 1 roku věku) nebo deltového svalu, zpravidla do nedominantní strany, tedy u praváků vlevo a naopak. Očkovací látky se mohou podávat také ústy ve formě tekutiny (očkování proti rotavirovým průjmům či choleře).

Některé vakcíny obsahují kromě účinné látky i adjuvans, což je látka zesilující účinek antigenu. Díky ní můžeme v podstatě použít slabší agens, menší dávku antigenu, protože adjuvans zesílí efekt antigenu na náš imunitní systém. Adjuvované vakcíny se používají například i u starších lidí, kteří už mají méně výkonný imunitní systém.

Kromě toho mohou vakcíny obsahovat nějakou antimikrobiální složku ve stopovém množství, což znamená, že tato složka je téměř nepřítomná a může pocházet z kultury, na které se původce množí.

Každá vakcína, která se k nám dostane, musí mít registraci jak českého SÚKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv), tak evropské EMEA (European Medicines Agency); obě instituce hlídají účinnost, bezpečnost a kvalitu vakcín a shromažďují nahlášené nežádoucí účinky. Výrobce vakcíny musí mít pro ČR registraci Evropské unie a musí zdokladovat všechny povinné klinické studie, jejichž smysle je prokázat, že vakcína je bezpečná a účinná.

Po očkování se logicky aktivuje imunitní systém očkované osoby, přičemž klíčová je odezva, která probíhá v mízní uzlině blízké k místu aplikace.

1. Očkování funguje tak, že po aplikaci očkovací látky se v kůži, pod kůží nebo ve svalu shromáždí buňky imunitního systému.
2. Klíčovou úlohu mají „chlupaté“, dendritické buňky, které uchopí antigen a odvedou ho do spádové mízní uzliny.
3. V uzlině dochází k vrcholu odezvy za 3–24 hodin. Do reakce se ještě zapojí slezina jako hlavní imunitní orgán těla, nicméně plíce, játra, ledviny ani jiné vnitřní orgány nejsou očkováním zatížené.
4. V podstatě lze říct, že za dva až tři týdny se vytvoří protilátky, někdy i aktivovaná paměťová imunita, a buňky imunitního systému, které reakci na vakcínu zajistily, opět čekají na další antigenní podnět.

Interval mezi první a posilující dávkou je u různých očkování různě dlouhý – od tří po desítky let.

Očkovací látky musí být dostatečně silné a stimulující, proto se mohou po jejich podání objevit nežádoucí účinky – viz článek o Nežádoucích účincích.